Široce kuželovitá koruna nese hustě pilové, u stopky silně nesouměrné listy. Podobně jako u babyky bývají větévky pokryty korkovitými lištami, narozdíl od jmenovaného javoru jsou listy jilmů uspořádány střídavě. Kvete brzy na jaře před rašením listů, do měsíce jsou vytvořeny chomáče plochých semen uložených uprostřed kulatého listenu, která skutečně rychle dozrávají. Bohatý kořenový systém tvoří často výmladky.

Stanoviště

Naše domácí dřevina roste od nížin do podhorských poloh. Běžně se s ní setkáme u vodotečí, ale na hlubokých půdách snáší dobře i sucho. Daří se jí v polostínu i na plně osluněných místech. Na půdu je z našich jilmů nejméně náročná.

Kultivary

Mezi kultivary můžeme jmenovat kultivar Umbraculifera s drobnou kulovitou korunou a žlutolistý kultivar s úzkou korunou Wredei.

Zajímavosti

Díky své silné pařezové i kořenové výmladnosti se velmi dobře zmlazuje a snáší tudíž výborně i silný řez. Hodí se pro zpevnění uvolněných svahů, ať již suchých nebo podmáčených.

Po druhé světové válce se z Holandska rozšířila houbová choroba jilmů, zvaná grafióza nebo též „holandská nemoc jilmů“, kterou roznáší druh brouka, bělokaz jilmový. Nejvíce napaden byl právě tento v nížinách velmi rozšířený druh, který téměř vymizel.

Staré vzrostlé stromy jilmu ladního již u nás neuvidíte, ale mladé stromky v hustém zápoji babyk a bezu černého ještě lze najít.

Kůra blízce příbuzného jilmu červeného (Ulmus rubra) pocházejícího ze Severní Ameriky byla indiány drcena a používána k výrobě velmi zdravé dietní kaše určené pro výživu kojenců a starých nemocných lidí.