Tento známý plevel je vytrvalá vysoká bylina, která hluboce koření a má velmi odolný hlavní kořen. Ten je schopný dobře regenerovat, a tak se nám boj s úporným šťovíkem pěkně komplikuje.
Tento druh šťovíku je 50 až 120 centimetrů vysoká bylina načervenalé barvy. Lodyha se větví, listy má řapíkaté a zvlněné na okraji. Kvete od července až do podzimu a květenstvími jsou laty, které vypadají jako dlouhé řádky červených kvítků. Na jedné rostlině se vytvoří až 7000 semen, která jsou odolná a dokáží klíčit i z větší hloubky. Semena se kromě šíření větrem mohou zaplést i do osiva nebo se šířit použitým hnojem a kejdou.
Šťovík je velmi častý a rozšířený plevel, který kladných vlastností mnoho nemá. Častý je na loukách i polích, na loukách pak hlavně proto, že nejsou sečené. Větrem se šíří i na zahrady a trávníky a jestliže zahrádku poctivě hnojíme, šťovíku se u nás opravdu zalíbí. Kdybychom nechali šťovík takto růst, dosáhne výšky až 1,5 metru.
Bohužel, šťovík zvířatům nechutná. Na loukách ho nespásají, králíkům s ním radost neuděláme a ani ptáci semena z rostlin nevyzobávají. Takže řešení v podobě zkrmování šťovíku zvířatům bohužel moc dobré není.
První možností je opakované pravidelné sečení, které neumožní šťovíku vytvářet semena. Dbáme také na dostatečné zpracování půdy. V případě většího rozšíření šťovíku pak volíme ošetření chemické, herbicidy potom musíme vybrat podle toho, v jakém porostu nám šťovík škodí.
Známými příbuznými šťovíku tupolistého jsou šťovík kadeřavý nebo šťovík alpský, které ale nejsou už tolik rozšířené a tak nám působí méně starostí. Šťovík alpský se navíc vyskytuje v podstatě jen v horských oblastech. Šťovíky jsou si vzhledově velmi podobné, především svými semeny a obrana proti dalším šťovíkům je podobná jako v případě šťovíku tupolistého.